Jedna ze zajímavých výstav se v roce 2025 konala v čáslavské výstavní síni na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Zahájena byla příhodně komorní vernisáží v pátek 5. září v obligátních 6.36 hodin večer a šlo o dílo jednoho z nejvýznamnějších současných českých sochařů Jana Kováříka.
Proč "příhodně komorní"? Autorova umělecká instalace jednak svým rozsahem ani neumožňuje větší počet návštěvníků v prostorách galerie, a jednak si svou povahou téměř vynucuje, aby ji člověk vnímal nikoli jako součást davu, ale malé skupiny, v ideálním případě zcela sám.
Jan Kovářík (*1980), absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1998) a Akademie výtvarných umění v Praze (2005), patří mezi výrazné umělce působící na současné výtvarné scéně; laické veřejnosti je znám zejména jako autor impozantního pomníku Marie Terezie v Praze.
Jeho tvorba se pohybuje na široké škále od děl prostorových po závěsná, od komorních po monumentální, a jím vytvářené objekty se často vyznačují mistrovsky řemeslně provedenou unikátní polychromií a specifickou estetickou dokonalostí.
Své práce dosud prezentoval na více než 40 samostatných a 80 společných výstavách v Čechách i v zahraničí (v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Velké Británii, Slovensku) a je zastoupen ve významných uměleckých sbírkách jak institucionálních, tak soukromých - mimo jiné v kolekcích Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Středočeského kraje, Východočeské galerie v Pardubicích či Galerie Benedikta Rejta v Lounech.
V Čáslavi však Jan Kovářík nepředstavil výběr ze svých solitérních plastik. Po konzultacích s kurátorem výstavy Petrem Svobodou umístil do výstavní síně mimořádně působivou uměleckou instalaci sestávající z několika tisíc jednotlivých artefaktů různých tvarů, která je historicky nejrozsáhlejší, jakou dosud v interiéru vytvořil.
Komorní výstavu v Čáslavi nazval kurátor "Permutace částic forem mycelia". Proč volil právě výrazy "permutace" a "mycelium", tedy výrazy z oborů matematiky a biologie, a jaká je jejich souvislost s autorovou sochařskou tvorbou?
Jak Petr Svoboda vysvětlil při zahájení výstavy: "Projdu-li celou dosavadní a vzácně kontinuální tvorbu Jana Kováříka, cítím v každé jeho plastice hloubavou cestu, touhu dotknout se kořenů a podstaty naší existence a duchovního bytí, které nás propojuje s universem. Sochař na své tvůrčí cestě pečlivě hledá a svými buď minimalisticky sevřenými či naopak vzletnými barokními formami stupňuje napětí mezi organickými a anorganickými partiemi plastik a objektů, do kterých navíc s laskavým nadhledem a úsměvem vkládá a maluje až přísně logicky členěné a řazené znaky, skrze které odkrývá elementární řád a rytmus. Rytmus, jenž uvolňuje energii a který je zároveň určitou formou oslavné melodie, písně, která nás diváky může povznášet, uklidňovat i očišťovat od balastu povrchních a falešným tónem znějících frází a ideologií. Proto permutace, termín složený ze znaků a šifer, jejichž prostřednictvím nám sochař otevírá mysl a cit pro přesný rytmus. Mycelium je forma podhoubí, kde se labyrinty složené z jemných vlásečnic propojují, proudí a pulzují pod povrchem naší společné matky země. Toto podhoubí nás svojí životodárnou energií duchovně spojuje nejen v rámci našeho lidského pinožení v pidi makrokosmu, ale má dar - pokud se dostatečně otevřeme a překročíme tak často pitoreskní theatrum mundi - propojit naši mysl a duši s nekonečnou hloubkou a moudrostí věčného kosmologického řádu."
Kováříkova hravá a zároveň velmi precizní instalace ponechala návštěvníkovi naprostou volnost interpretace. Tisíce menších i větších oblých bílých výčnělků pokrývajících prostor galerie proměnily síň v podivuhodnou krajinu, v níž se přirozeně, a přesto znepokojivě, prolínalo organické s umělým. Na někoho mohl celek působit jako náhlé "zmrazení" trojrozměrného záznamu pohybu - například jakoby v mžiku zatuhla žhavě bublající hmota.
V jiném vnímavém divákovi mohly pečlivě strukturované bílé objekty vyvolat dojem jeskynních stalagmitů či pomalu se šířící houbovité tkáně, tajemného organismu jako ze Zóny Andreje Tarkovského. V každém případě bylo v instalaci obsaženo napětí mezi mikroskopickým a monumentálním, organickým a anorganickým, dynamickým a statickým. K žádoucímu účinku přispěl i kontrast mezi tvarem a uspořádáním jednotlivých objektů na jedné straně a prostředím, v němž se nacházely, na straně druhé.
Zatímco výstavní síň působí až stroze a neživotně, samotná instalace vnesla do prostoru živelnost a současně rytmus. Síň fungovala jako rám, který díky střetu a průniku dvou světů - neměnného a pomíjivého, pevného a tvárného, lidsky konstruovaného a přírodně organického - násobil intenzitu účinku Kováříkova díla. Kdybychom mohli "zapnout čas", možná by se celá instalace rozvlnila a jednotlivé objekty by se rozstříkly či vyvřely, anebo by se naopak celý "nezemský" organismus pozvolna, leč neúprosně rozrůstal, zvětšoval a pohlcoval celý prostor.
Instalace Jana Kováříka v čáslavské galerii byla téměř do konce loňského října každopádně příkladem špičkového současného umění, které spojuje mimořádnou preciznost provedení se smyslovou zkušeností a otevřeností interpretace. V konfrontaci s ní si divák mohl uvědomit relativnost hranice mezi organickým a umělým, mezi pohybem a nehybností, mezi časem a jeho zastavením. Jde o dílo, které přirozeně vyvolává otázky po podstatě a smyslu viděného a zároveň přináší intenzivní pocit dotyku s něčím podstatným, základním, až archetypálním....
