SERIÁL - Čtveřice elitních československých horolezců šokovala v roce 1988 svět. Everest vylezli bez kyslíku alpským stylem, a k tomu nejobtížnější jihozápadní stěnou! Zaplatili za to ale životem... Jejich dramatický příběh přinášíme v dalším díle Horolezcké tragédie.
Dušan Becík, Petr Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just si sebevědomě dali za cíl do té doby nemožné. Vyčlenili si pro výstup dva až tři dny, protože věděli, že se bude jednat o velmi fyzicky náročný výkon. "Jenže kdo chce uspět, musí být hrozně rychlý. Spěchat nahoru a hned dolů," upozorňoval na úskalí nejslavnější český horolezec Josef Rakoncaj.
Od začátku se jim lepily problémy na paty. Do Lukly nelétala letadla kvůli počasí, takže se jejich přílet opozdil. Božík s Jaškem cestou chytli angínu. Nejzásadnějším se ukázalo rozhodnutí pro aklimatizační výstup. Došli pod Everest a ukázali prstem na sousední Lhotse. Jenže jejich vysoká ega je přinutila vystoupat až na vrchol. Úplně zbytečně tak plýtvali silami, které jim pak dost možná chyběly.
"Možná se vrátím domů dříve, než dojde tenhle list. Potřebuju vás víc než jindy. Ráno jdeme nahoru," psal Just domů v dopise poslaném 11. října. Nikdo netušil, že čtveřici zbývá necelý týden života. "Chlapci, hlavně nezapomínejte, že po přelezení skalního pásu vede jediná cesta k záchraně nahoru. Dolů tudy sestoupit nelze," upozorňoval je v základním táboře vedoucí výpravy Ivan Fiala. Ano, ten zkušený Fiala, který zůstával na Makalu s Janem Kounickým.
O cestě, kterou si Čechoslováci vybrali, uvažovali dříve jiní horolezci. Jejich vedoucí jim ji ale vymluvil. "Tak jsem jim připomněl, že věc má jeden zásadní háček. Když se dostanou nad skalní pás a dojde k nějakému zkratu či zlé situaci, nabídnou se jim pouze dvě možnosti: Buď budou muset čekat na smrt, anebo mohou rovnou skočit dolů..." Vytyčená trasa totiž nevedla na vrchol a zpátky stejnou pasáží. Úsek, který zdolali směrem nahoru, nebyl slezitelný dolů.
Kvůli odhaleným pásům ledu, ze kterých vichr sfoukl sníh, i právě kvůli větru, se celý výstup enormně zpomalil. Muži museli bivakovat nejprve těsně před zónou smrti. Další den v 8400 metrech. A před nimi byl ještě jeden bivak v 8600 metrech. Všichni dole již měli zlé předtuchy. Tři bivaky ve výšce, ve které je doporučeným maximem 48 hodin...
Becík začal zvracet. Ale Just se nevzdal a oddělil se od čtveřice. Vystoupal až na vrchol. Fiala mezitím řval do vysílačky, že musí být všichni spolu, blížila se vichřice. Museli se rychle dostat dolů. Nastal závod s časem. Jenže čtveřici doháněl dlouhý pobyt v zóně smrti.
Všichni začali trpět různými projevy vysokohroské nemoci. Just přestával vidět a stejné problémy hlásili i ostatní. Navíc ztráceli orientaci. U Jižního sedla se horolezci znovu ozvali vysílačkami do základního tábora. I přes pokračující slepotu a zhoršující se počasí se našli. Spojení se základním táborem se přerušovalo. "Ivane, oni nevidí," hlásil Fialovi lékař výpravy Skládaný.
Poslední slova, která Fiala zaslechl zněla ale nadějně. Jsou spolu, spojili se! A pak nastalo ticho. Zlověstné ticho. Víc slov už nikdy nikdo od nich neslyšel. Vizuální spojení nebylo možné přes silný vítr a vysílačka zůstala ležet někde okolo hranice 8000 metrů.
"To, co naši chlapci předvedli, byl heroický výkon, možná největší v historii lezení v Himálaji. Udělali velký počin, šli zkrátka za hlasem svého srdce," vzpomínal po letech Fiala. Těla čtyř československých borců se doposud neobjevila....
