Když se řekne běžecké lyžování, řadě lidí se vybaví Paprsek. V této části Staroměstska se nachází nejpropracovanější síť běžkařských tras v regionu Jeseníků. Reportér Deníku se účastnil jejich úpravy.
S Tomášem Chromkem se potkáváme pár minut před sedmou hodinou ranní se na parkovišti ve Velkém Vrbně, východišti běžkařských cest v okolí Paprsku. V okolních kopcích a lesích jich s kolegou upravuje 75 kilometrů, Poláci na své straně hranice dalších šedesát.
Nadmořská výška kolem tisíce metrů, žádná velká převýšení a dostatek lesních cest, na nichž lze vést stopy. To vše vytváří unikátní podmínky, díky kterým milovníci bílé stopy tento kraj nazývají perlou běžeckého lyžování.
"Trasy udržujeme s kolegou, ale když je projíždím celé, za den urazím i devadesát kilometrů. Vychází to na devět hodin jízdy," popisuje Tomáš Chromek.
Dnes však pojedeme výrazně kratší cestu: z Velkého Vrbna na kopec Větrov, vyříznout stopy v okolí rozhledny a pak na Paprsek.
Naším úkolem je vytvořit co nejlepší základ, na který během víkendu připadne další sníh a který bude běžkařům bude sloužit celou sezonu.
"V prachovém sněhu je spousta vzduchu. A my ho potřebujeme dostat pryč. Fréza, což je válec vzadu na rolbě, sníh rozmělní a finišery ho utlačí. Taky vytvoří konečnou strukturu, ten manšestr. Dvě ramena vzadu jsou stopovače, ty tvoří stopu. Nože ji vyříznou a kopyto jí dá rozteč a finální tvar," popisuje rolbař.
"Podklad utlačím, přes den díky velkým mrazům ztuhne. Když na to napadne nový sníh, bude to výborné. Spodek bude zhutněný, na něm krásný sníh a my už pak budeme jezdit jen na čerstvých vrstvách, které připadnou. Děláme základ, který celou zimu zůstane a odtaje jako poslední," doplňuje.
Řídit rolbu je dost odlišné od osobního auta. Nemá spojku ani brzdu, po uvolnění pedálu plynu zastaví automaticky. Volant připomíná spíš ten na formuli. Je také velmi citlivý. Stačí "ťuknout" a stroj zatáčí. Naštěstí nejede rychle. Na tenkém a čerstvém podkladu se pohybujeme rychlostí chůze, na silnější vrstvě kolem dvanácti až patnácti kilometrů za hodinu.
A pak je v kokpitu joystick plný tlačítek, kterým se ovládá výška či náklon radlice. Řídit rolbu chce prostě kumšt. Při jízdě úzkou a klikatou lesní cestou míjíme silné kmeny stromů stojící kousíček od cesty.
"Když jezdím po hranici, patníkům se vyhýbám o centimetry," líčí Tomáš Chromek.
S rolbou jezdí dvacet let, není ale jediným silným strojem, který mívá v rukách. Tomáš je povoláním strojvůdce. Je lepší řídit rolbu, nebo lokomotivu?
"Rolbu. Je to skvělé odreagování. Mašina má taky svoje kouzlo, ale tohle mě baví víc. Je to techničtější, každý den je jiný, je tu spousta zážitků, příběhů. A hlavně je za mnou vidět práce. Spousta lidí to dokáže ocenit. A různé počasí, východy slunce. To na mašinách taky zažíváme, ale ne tak intenzivně," říká.
Jeho slova se potvrzují o pár minut později. Vyjíždíme k rozhledně na vrcholu Větrova a pod námi se otevírá panoramatický pohled na staroměstskou kotlinu a masiv Králického Sněžníku. Na stejnojmennou horu dopadají první sluneční paprsky, zatímco svítící body ve stinných údolí jsou Stříbrnice a Kunčice.
close info Zdroj: Deník/Petr Krňávek zoom_in Úprava běžeckých stop v okolí Paprsku.
Vlevo se nabízí pohled na hřeben Jeseníků s vysílačem Praděd. Ten na horizontu vyčnívá v září vycházejícího slunce, které mění barvu mraků od temně fialové přes růžovou do oranžové s odstíny žluté. Pohled, pro který se rozhodně vyplatí si přivstat i v mrazivém ránu. Mínus deset stupňů na vrcholu Větrova je oproti čtyřiadvaceti pod nulou v údolí Starého Města ostatně přijatelná teplota.
Běžecké okruhy v okolí Paprsku nesou poetická jména: Milíře, Růžovka (podle Růžové boudy), Pralinka nebo Pohádka. U jejich zrodu stál Vítězslav Dokoupil. Trasy upravuje je od roku 1996, kdy začaly v okolí horské chaty v nejjižnějším cípu Rychlebských hor vznikat.
"Projížděl jsem je na skútru. Byly to takové chodníky a postupně jsme je s bývalým šéfem rozšiřovali," vzpomíná.
Trasy vznikaly nejprve na českém území, po zrušení hraničních kontrol v roce 2007 i na území Polska. Z Paprsku je to k našim severním sousedům ostatně pár stovek metrů. Dnes trasy státní hranici na několika místech překračují, šest kilometrů, mezi Smrkem a Polskou horou, vedou přímo po ní.
Symbolem prostupnosti mezi oběma státy se staly Malý a Velký Šengen. Ještě před 21. prosincem 2007 jezdíval Vítězslav Dokoupil na běžkách kolem hranic a zkoumal, kudy by přes ni bylo nejlepší lyžařské trasy vést.
"Když se otevřel Schengen, hned v lednu jsem jel na polskou stranu se skútrem. Vyjel jsem na hranici, proti mně šel Polák na skialpech a začal na mě křičet, že porušuji hranice. Poláci na to byli citliví. Tak mi nadával a já mu říkám: 'Vždyť je Schengen'. A najednou mu to došlo. Popřáli jsme si do nového roku a všechno bylo dobré. A ty trasy jsme pak nazvali Šengeny," vzpomíná zasloužilý rolbař.
I v Rychlebských horách pociťují, že sněhu během let ubývá. "Znatelně. Nahoře ho dřív býval i metr, teď jsme rádi za třicet, čtyřicet centimetrů," poznamenává Vítězslav Dokoupil.
Předpověď na následující období naznačuje perfektní podmínky pro běžecké lyžování, v budoucnu však možná i na Paprsku dojde na tvorbu uměle zasněžovaného okruhu....
