Cesta na vrchol Mera Peak, nejvyšší trekařské hory Nepálu, není jen o boji s řídkým vzduchem a ledovými srázy. Je to putování skrze síť horských čajoven, skromných kamenných stavení, která jsou tepajícím srdcem Himálaje. Zde, uprostřed mrazu a mlhy, nacházejí dobrodruzi víc než jen nocleh.
Ty, kdo se sem vydají, čeká horký šerpský čaj, miska pálivého dal bhat a lidské teplo, bez kterého by byl pohyb v těchto výškách nemožný.
Do tohoto světa nepálských "teahouses", které proměňují drsnou expedici v hluboký kulturní zážitek a nabízejí útočiště tam, kde končí cesty a začínají mraky, se asi většina z nás nepodívá. A to i přesto, že výstup na vrchol Mera Peak nabízejí i mnohé české cestovní kanceláře.
V údolích nepálského pohoří Khumbu, kde se nad obzorem tyčí majestátní osmitisícovky, znamená šálek horkého čaje mnohem víc než jen obyčejné gesto pohostinnosti. Je to symbol přežití.
Když se po hodinách pochodu v hustém lijáku a lepkavém blátě konečně vynoříte z mlhy a spatříte stoupající dým z malé chatrče na úbočí, zaplaví vás vlna úlevy, kterou v civilizaci zažijete jen stěží. Právě tyto horské čajovny jsou životodárnou tepnou celého regionu Solukhumbu.
Život v těchto výškách je neúprosný. Mráz, neúrodná půda a nedostatek sjízdných cest drží populaci v těchto oblastech na pouhých 7 % celkového počtu obyvatel Nepálu, jak píše Smithsonian Magazine. Přesto drsná krása hor láká tisíce cizinců.
Podle statistik navštívilo oblast Solukhumbu mezi říjnem 2023 a zářím 2024 přibližně 56 000 turistů. Ti všichni jsou závislí na rodinách Šerpů, které v těchto nehostinných podmínkách provozují své "teahouses", neboli čajovny.
Uvnitř čajovny v osadě Bhalukhop, která je tak malá, že ji mapy sotva považují za vesnici, praská v kamnech oheň. Čtrnáctiletá Pembadoma Šerpa zde se svou sestrou připravuje tradiční po cha - šerpský čaj.
Jde o hutný, slaný návar z černého čaje, do kterého se přimíchává máslo z dzomo (kříženec jaka a krávy) a pražená ječná mouka. Chuť je to specifická, ale pro promrzlého trekaře představuje tekutou energii.
Čajovny slouží jako společenská centra, kde se u jednoho stolu potkávají nosiči, horolezci i místní pastevci. Konverzace u kamen se často protáhnou na celé hodiny a překonávají jazykové bariéry i kontinenty.
Jídelníček je prostý, ale výživný: národní pokrm dal bhat, což ječočka s rýží a zeleninou, knedlíčky momo nebo hustá nudlová polévka thukpa. Jídla odrážejí směs indických a tibetských vlivů a jsou stvořena pro výdrž v extrémních podmínkách.
Mnoho čajoven provozují manželky horských vůdců, kteří tráví měsíce na expedicích. Pro tyto rodiny je čajovna víc než jen byznys; je to zdroj stability, který jim umožňuje zůstat v rodných vesnicích a financovat vzdělání svých dětí.
Jak uvádí National Geographic, tato mikroekonomika je klíčová pro přežití šerpské kultury v moderním světě. Někteří majitelé stavěli svá ubytování kámen po kameni, často v místech, kde dříve byla jen neprostupná džungle nebo skály.
Technické výzvy jsou obrovské. "Nejtěžší byla voda," vzpomíná jeden ze šerpů, jménem Phurtemba, pro Smithsonian Magazine. "Museli jsme ji čerpat ze skály stovky metrů pod údolím."
Přesto mluví o své práci s pýchou. Ta je pro Nepálce typická, když jde do tuhého, což je v Himálaji v podstatě neustále, zachovají si úsměv a pokračují v cestě.
Nejvýše položená čajovna v Nepálu se nachází ve vysokohorském táboře Mera Peak ve výšce zhruba 5 800 metrů. Je obklopena ledovými trhlinami a ostrými srázy.
Kuchaři zde žijí týdny v subarktickém mrazu a spoléhají především na spropitné od vděčných horolezců. "Když se turisté usmívají a řeknou děkuji, cítíme se bohatí," říká jeden z nich.
Celý zážitek z výstupu na vrchol, odkud je vidět Mount Everest i Makalu, je neoddělitelně spjat s těmito zastávkami. Bez rodin, které otevírají své dveře uprostřed mrazivé pustiny, by byl Himálaj jen krásnou, ale nedostupnou zdí.
Teahouses připomínají, že i na okraji obyvatelného světa je to lidské spojení a šálek horkého čaje, co dělá cestu možnou....